Grafické techniky

Způsobů, jak vytvořit obrazovou informaci ve více exemplářích, je vícero. Klasické způsoby, které byly využívány v minulém století nejčastěji, jsou rozděleny do tří kategorií. Tisk z výšky, hloubky a plochy. Přičemž každá z těchto technik byla využíváná grafiky, malíři, kreslíři či ilustrátory k jiným zpracováním vytvořeného originálu. Novější způsoby tisku se začaly objevovat především při tvorbě reklamních tisků. Kdy bylo potřeba z autorského originálu vytvořit větší množství tisků. Nejdříve to byl průtisk, následoval sítotisk, u kterého technika jeho přenosu umožňovala potisknout i větší formáty. V současné době hraje prim způsob tisku digitální, vycházející z počítačové techniky.

Snad úplně nejstarší technikou, která se dostala z Dálného východu do Evropy už koncem 14. století, je dřevořez. Přesně v době, kdy se mu stal papír jako nosné médium. Tisková deska byla připravována z tvrdého dřeva. Do kterého byl potřebný motiv vyřezán pomocí speciálních řezáků a dlátek. Koncem 18. století byla patentována umělecká technika, dřevořez. Která už byla jemnější a detailnější a tisknout již bylo možné i barevné půltóny. Následoval linoryt a linořez, který je oblíbenou technikou dodnes. Matrice bývá speciálními rýtky tvořena do různých druhů linoleí. Od korkového až po toho z PVC.

Mechanickými technikami tisku z hloubky je mědiryt a oceloryt a mezi nejznámější patří suchá jehla. Rytina, která se tvoří z jakéhokoliv kovu. Často i hliníku. Obdobnou technikou je i mezzotinta. Ke které se používají silnější měděné desky. Unadňující potisknout papír jemnými barevnými valéry. Leptem si už v renesančních dílnách rytci usnadňovali práci. Tím, že nebyla zapotřebí ani rýtka, ani nože a řezáky. Přes akvatintu, kamenotisk, litografii se ve 30. letech 20. století stala nejoblíbenější technikou serigrafie. Která v 60. letech byla používána uměleckým hnutím pop-artu. Digitální tisk je od osmdesátých let nejmasověji požívanou technikou. Jeho rychlost, preciznost a barevná dokonalost je neoddiskutovatelná.